Publikováno 11.4.2022
Dovolil bych si začít parafrází klasiků: po téhle planetě běhá spousta třicetiletých, kteří tady už 200 let nemuseli bejt! Tahle myšlenka pochází ze slavné forbíny Miroslava Horníčka a Jana Wericha, v níž se tito moudří klauni zabývají pojmem relativity.
Já zase znám jednoho, kterej je tady 80 let a kdyby tady byl 200 let předtím a 200 let do budoucna, pořád to bude málo, protože má pořád co říct. S Mikim Ryvolou (neboť o něm tady řeč se vede) jsme se seznámili někdy v roce 1982 – myslím osobně, protože jeho písničky jsme znali už od dob, kdy nás prvně přetáh přes frňáky kouř táborovýho ohně.
A najednou se z onoho, ve výšinách našeho obdivu se vznášejícího legendy, vyklubal docela normální chlapík. I když normální – co je to normálnost? Kdyby ona pověstná bolševická normalizace v 70. letech probíhala v duchu normálnosti tohohle člověka, býval by tu byl ráj na zemi. Ale jak víme, do ráje na zemi měla ta vláda buranských blbců značně daleko, a tak jsme pro sebe objevili takovou oázu, říkalo se jí Fort Hazard, kam jsme se jezdili „nadýchat čerstvého vzduchu“ i když i to bylo relativní, neboť v oáze bývalo nahuleno jako ve slavné scéně z Limonádového Joea. Ale to tehdy nikdo neřešil, pro nás to byl kouzelný kout, kde se nám dostalo takřka smrtelné dávky muziky a srandy, chytrýho povídání, kamarádství a objevování stále něčeho nového včetně mezilidských – spíše mezikamarádských vztahů a to i mezi chlapama a ženskejma, do nichž jsem pronikal dlouhá léta (myšleno do těch vztahů – aby nedošlo k mejlce), než jsem jim byť jen částečně porozuměl.
A ze vzájemného muzikantského pochopení vznikla mnohaletá spolupráce Mikiho a Nezmarů a dokonce vzniklo i trio Miki, Jim a Zajda, které pokračovalo v cestě Hoboes, neboť tahle kapela už tehdy nějak přestávala fungovat. Ze spolupráce Mikiho a Nezmarů vznikla řada nahrávek, které dělaly, a věřím, že budou dělat i do budoucna radost všem příznivcům téhle muziky. Záměrně jsem tady nerozebíral historii Hoboes a Zlatého Klíče, to p.t. čtenář buď ví, nebo se to dozví téměř kdekoli. Já jsem chtěl jenom říct, že setkání s Mikim byla ta nejhezčí věc, která nás v muzikantském životě potkala a pokud budu mluvit za sebe, tak i v mém životě osobním.
Chvíle, které jsme před 20 lety s Mikim strávili sami dva ve studiu při práci na desce „Písně Wabiho a Mikiho“ a za přítomnosti výtečné kořalky z baru Honzy Friedla řešili bolesti tohoto světa, patří k mým nejsilnějším životním zážitkům a že už jsem toho zažil!
Mikimu teď budou k jeho 80. přát všichni všechno možný, ale já půjdu trochu proti proudu a budu přát ne Mikimu, ale sobecky sobě abych ho měl pořád nadosah tak jako doteď, jak dlouho to jen půjde!
Zajda 🐇🎸