Už na koncertě samém mi začala kostra článku rašit v hlavě, ale nadpis jako takový se usadil až při opouštění Budějic. Jednak Šárka, Tonda a Zajda přidali nad plán na živo koledu, jelikož jsme si v hledišti nedali říct a plácali a plácali, a druhak mi do očí zasvítilo Makro. Už jsem to i někde psal, já prostě nemám rád Vánoce. Respektive nemám rád to, co se z nich stalo. Ze svátků bilancování a plánování do budoucna se staly svátky konzumu, obžerství a peněženek. Nicméně to, co předvedli dnes večer Nezmaři ve spolupráci s Jihočeským filharmonickým orchestrem v čele Panem Dirigentem (ta velká písmena nejsou překlep ;o), byl pravý svátek, ze kterého se ještě teď vznáším kdovíkde v oblacích.

V jedné písničce se zpívá: Když se smíchá káva s čajem, není to už k pití. Jel jsem tedy do Budějic s důvěrou v Nezmary a trochu s napjatým očekáváním, jak asi dopadne koktejl namíchaný otrhanou múzou s báglem na zádech, které na záda šlape jiná, zahalená do velké večerní a důstojných šedin. Jim nás uvítal ve foier divadla a dalo by se říct, že zrovna neoplýval klidem. Tonda se jen mihnul a Šárka rovnou přiznala, že zkoušku oplakala. V té chvíli jsem netušil, zda z nervozity nebo nadšení a neměl jsem sílu a drzost se zeptat. Pak nastoupili páni muzikanti a po chvíli se přidali i Nezmaři. A mě spadla čelist. Nekecám, první dvě písničky jsem obrečel taky. Aranžmá symfonického tělesa a Nezmarů bylo, jak řekla Jitka, dechberoucí.

Nevím, kde berou nápady. Jim sice naznačil, jak došlo k tomu, že jsme se tam všichni sešli, ale to pořád není odpověď na to, jak to? Jak to, že všechno, čeho se na nás dopustí tahle banda, končí tak, že se člověku ženou slzy do očí, běhá mu mráz po zádech a do toho všeho se popadá za břicho smíchy. Že tenhle koktejl nejde namíchat? Tak se jdete podívat sami devatenáctého a nebo si, jestli ho vydají, aspoň kupte CD, které z obou koncertů namíchají. Uvidíte nebo uslyšíte sami.

A třeba, když budeme mít kliku, z toho udělají novou sváteční tradici.

Kořen

Průměrné hodnocení