Každý z Vás jistě ví, že nejdůležitější věci se neodehrávají ve vládě či v parlamentu, ale v hospodě. Ta byla vždy zdrojem informací i místem, kde se scházeli lidé, kteří měli společné zájmy a chtěli se družit. Hospoda vždy neobyčejnou silou přitahovala různá individua, mezi něž rovněž patří muzikanti

Seznam bývalých i současných členů skupiny

Obzvlášť, když začínají. Kde jinde najde kapela, která cvičí po půdách či sklepeních, první vděčné posluchače, kterým může předvést pracně nacvičená sóla nebo vokály. Pokud je hospůdka útulná a hostinský jim to trpí, stává se tato velmi často místem, kde začínající mladí "umělci" mají svá pravidelná veřejná vystoupení.

Honorářem je jim obdivný pohled dívek, které tam náhodou zabloudí, nebo panák od opilce za jeho oblíbenou odrhovačku, kterou mu mladý umělec, ač zhnusen, zahraje, neboť ještě není tak slavný, aby mohl odmítnout. Co si budeme namlouvat, takhle začala většina dnes skutečně známých skupin. I my jsme se takhle v různých hospůdkách setkávali a očuchávali. Někdo s více, někdo s méně zkušenostmi, ale všichni se společnou touhou. Mít kapelu a s tou jednou doopravdy hrát.Ale ono zase mít kapelu a doopravdy hrát není jen tak. Mohli by o tom vyprávět všichni ti, kteří u zrodu Nezmarů o třetí lednové sobotě roku 1978 stáli a kteří z nejrůznějších důvodů byli nuceni odejít - dlužno podotknout k naší cti, že vždy se jednalo o důvody rodinné a nikoliv osobní, jak tomu v mnoha případech bývá.

Důkazem toho budiž skutečnost, že kdykoliv se ze Zdeňkem Hejkrlíkem, Lubošem Hrdličkou či Zdeňkem Svobodou sejdeme, jsme rádi. Následovalo moje setkání s Tondou Hlaváčem, kterého jsem znal z dob jeho působeni u českobudějovických Roháčů, s Pavlem Jimem Drengubákem, s kterým jsme se aniž bychom se znali, setkali na armádní soutěži umělecké tvořivosti a posléze v několika hospodských sdruženích, a s Yvetou Kolářovou, která byla mladičkou členkou divadélka s poetickým názvem DDT (Divadlo dramatických textů), jehož jsme měli tu čest býti scénických orchestrem. Tato setkání byla určitě řízena příznivou rukou osudu. Mnohokrát mě už napadlo, jak málo stačilo, aby se naše pánská trojice - já, Jim a Tonda - nikdy nesešla a Vy byste teď neměli co číst. Začátkem roku 1980 jsme tedy očekávali věcí příštích ve složení Tonda Hlaváč-šestistrunná kytara, Pavel Jim Drengubák - kontrabas, Yveta Kolářová - zpěv a Pavel Zajíc - dvanáctistrunná kytara, pod téměř již zavedeným názvem Nezmaři.

Na četná přání p.t. posluchačů znovu a doufám, že definitivně, vysvětlím jak tento nevšední název vznikl. Původně jsme se chtěli jmenovat VBUCH, což je český překlad astronomického termínu imploze (opak exploze). Tohle slovo se nám obzvlášť líbilo. Ne tak soudružkám z Okresního kulturního střediska, což byla instituce, jejíž smysl mi dodnes uniká. Tyto dobré ženy o astronomii neměly ani ponětí, a tak tento název, ač vysvětlen, neprošel, neboť jest zvykem u primitivů že vše neznámé budí hrůzu. Udělali jsme to tedy jinak. Vzali jsme arch papíru a na něj napsali několik desítek názvů a začali jsme je od toho nejblbějšího vyškrtávat. Do finále se dostaly dva názvy - Nezmaři a Klívie, což byla jakási pokojová kytka. Jak to dopadlo, už asi víte, ale co nevíte a co nevíme ani my, je, kdo název Nezmaři tenkrát na ten arch papíru napsal. A je to tak dobře, člověk nemusí vědět všechno.

Stejně jako v normálním životě, tak i v muzikantském rozhodují náhody. V létě roku 1980 jsme jeli na takový týdenní čundr. Tonda, Zajda, Yveta a já. Byli jsme svobodní a kromě zkoušek a hraní jsme společně trávili veškerý volný čas. A při tom hráli a hráli. Řekli jsme si, že pojedeme do Adršpašských skal a pak se uvidí, kam vyrazíme dál. Netušili jsme, že se to tam hemží horolezci, kteří, když nás slyšeli hrát na terase místní hospody, okamžitě nás zajali a byli jsme tam celý týden. Každý večer jsme jim hráli a oni nás za to přes den tahali po skalách. Máme tam dodnes řadu přátel a třeba u Karla Krecbacha najdeme, kdykoliv tam po letech zajedeme, vždy otevřené dveře. Zkrátka tím, že jsme se neplánovaně zdrželi, potkali jsme v Ádru Jardu Matějů, který tam přijel s jinou partou a s vlastním banjem. Po společném muzicírování jsme mu na konci týdne dali lano a přemluvili jeho ženu, že by mu to u Nezmarů náramně slušelo.

A bylo nás pět...

V roce 1981 už jsme byli tuším druzí v krajském finále Porty, což pro nás znamenalo vytouženou jízdenku do Plzně. Tam jsme pochopitelně žádného výrazného úspěchu nedosáhli, ale odměnou nám byly nádherné pocity ze sejšnů, kde už jsme si mohli u jednoho stolu zahrát s muzikanty třeba z pardubické Stopy, chebských Rychtářů, stát ve frontě na párek těsně za Wabim Ryvolou a všechny tyhle muzikanty postupně získávat za přátele. Navíc jsme byli mladí, na muziku nadržení, a tak nebylo divu, že jsme dokázali hrát a zpívat celé noci. Tam se název Nezmaři ukázal jako velice šťastně zvolený. Rok 1982 už znamenal zisk malé Porty, což bylo takové jakoby druhé místo, a to už se o nás trochu začínalo vědět. Zejména díky Českokrumlovskému folkovému festivalu (Letokruh) na podzim roku 1981, kdy jsme poprvé vystoupili s celou folkovou špičkou, což osobně považujeme za jakýsi průlom do té - jak se tehdy říkalo - "první ligy". Po získání malé Porty následovalo o rok později ocenění nejvyšší, tedy velká Porta. Nikdy nezapomenu na pocit, který jsem měl, když na sejšnu v Kolibě na plzeňském výstavišti zástupce poroty vyhlašoval po půlnoci výsledky a mezi oceněnými se konečně objevilo jméno naší kapely, v což jsme samozřejmě všichni tajně doufali od okamžiku, kdy jsme se na Portu přihlásili poprvé. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života a další následoval, když jsem na sobotní Dvoraně Porty onen keramický nesmysl přebíral z rukou ing. Michala Konečného alias Juppa. V tu chvíli mi běžela hlavou spousta věcí. Naše zkoušení u Hrdličků ve sklepě, stovky hodin prozpívaných po všemožných hospodách i pódiích, chvíle vzletů i pádů, prostě všech těch zážitků, nad kterými by každý jen průměrný cynik opovržlivě mávnul rukou.Ale euforie brzy vyprchala a každý světaznalý soutěživec Vám potvrdí, že daleko těžší než prvenství získat je ho obhájit. A tak pro nás začalo období tvrdé práce. Také proto se v základní sestavě Nezmarů objevila

Jana Hrušková - bývalá členka českobudějovických Panenek.

Její hlas obohatil charakteristickou barvu nezmařího vokálu. Naše roční snažení bylo korunováno úspěchem a rok 1984 pro Nezmary znamenal další velkou Portu. Zároveň následovalo rozhodnutí nezúčastňovat se nadále soutěžní části Porty, protože účast na dalších ročnících jsme si vypečeně zajistili coby hosté. Zároveň nám tak odpadla traumatizující povinnost obhajovat předchozí prvenství. A navíc jsme se ještě mohli tvářit jako charakteři nezabírající zbytečně místo v soutěžní části mladým, nadějným kapelám. Ale za tento svůj přístup jsme byli po zásluze spravedlivým osudem potrestáni, neboť se ukázalo, že obě naše zpěvačky, Janu i Yvetu, omrzelo nadále se představovat svými rodnými příjmeními, a tak závěr roku 1984 pro nás znamenal - opět zdůrazňuji, že z důvodů rodinných - ztrátu obou ozdob naší kapely. V případě Yvety nám to bylo líto dvojnásob, nebo~ ona oddřela tu největší práci coby zpěvačka do nepohody, od úplných začátků až po folkový Olymp. V okamžiku, kdy začalo docházet k pomyslné sklizni ovoce naší práce, musela slušně zavedenou firmu opustit. Ale stalo se, a tím byla zahájena éra nezmarských zpěvaček, vytrvale odcházejících do jiných stavů a mateřských dovolených, a to - jak dodnes zdůrazňujeme bohužel, nikoliv naším přičiněním. Koncem roku 1984 jsme tedy byli bez zpěvaček.Stáli jsme před otázkou, co dál, lépe řečeno s kým dál, neboť pánská část Nezmarů byla neměnná a především jsme věděli, že hraní se pro nás stává drogou a cesty zpátky že už není. Stále jsme jezdili po různých akcích a jednou jsme se zúčastnili krásné sešlosti, která se jmenovala "Slet divnejch ptáků". Bylo to pestré seskupení muzikantů a různých kumštýřů stejné krevní skupiny, kteří se v těch totalitních dobách scházeli. Přestože věkem už dávno nebyli dětmi, uměli si krásně hrát. A na této akci jsme někdy v roce 1984 potkali mladou dívenku s dlouhými černými vlasy. Byla z Jihlavy a za sebou měla účinkování v kapelách Klidánko a Střepy Jihlava. Možná, že už tušíte, že tou dívenkou, která s námi na sejšnech zpívávala, byla

Lenka Slabá

A protože jsme věděli, že místo našich zpěvaček Jany a Yvety zůstane volné, nabídli jsme ho Lence. V létě 1984 na Portě v Plzni jsme si potvrdili, že všechno platí, a v září se Lenka Slabá stěhovala do Českých Budějovic. Protože jsme byli navyklí na dvě zpěvačky, nastoupila k nám ještě

Líba Maxová

jejíž působení u nás bylo velice krátké. Možná to bylo také tím, že Lenka je typ zpěvačky, která se nerada dělí o místo na slunci, ale nutno dodat, že poté, co zůstala jedinou zpěvačkou Nezmarů, snažila se tuto šanci poctivě využít. Po třech letech zpívání se společně s ostatními dočkala. Přestože Yveta Kolářová i Jana Hrušková si odzpívaly začátečnická léta u Nezmarů a podílely se na získání Port 83 a 84, doby, kdy Nezmaři dostali nabídku na samostatnou desku, se nedočkaly. V té době už měla Lenka odzpívány s Nezmary tři roky, a tak se deska logicky točila v sestavě Pavel Zajíc, Tonda Hlaváč, Jarda Matěj Matějů, Pavel Jim Drengubák a Lenka Slabá. Jako hosté vypomohli Jarda Svoboda, Luboš Klimeš a Láďa Faktor.To byla deska s názvem "Nezmaři", která po revoluci vyšla i na CD rozšířená o některé nahrávky z Českého rozhlasu v Českých Budějovicích, na kterých máte možnost jako malou splátku slyšet i hlasy Yvety Kolářové a Jany Hruškové. Zpěvníkem z tohoto alba právě listujete.

Představa různých lidí o tom, jakým způsobem muziku dělat, je pochopitelně také různá, a tak se zvolna začala rozcházet představa Lenky s představami našimi o tom, jak má vypadat muzika na špičkové úrovni. Zatímco my jsme se přikláněli k modelu vlastní zábavy provozované více méně jako doplněk k našemu zaměstnání (což se vztahovalo i na Tondu a Matěje, kteří své hlavní "zaměstnání" měli v Žalmanově a spolu) Lenka preferovala plně profesionální přístup. Po několika pokusech o sólový projekt, přišla nabídka od Spirituál kvintetu, kde Lenka našla to, co my jsme jí nemohli nabídnout - tedy profesionální zpívání se vším všudy. Celá transakce byla završena na Svojšickém slunovratu v roce 1989, kde jsme od spořivého Dr. Tichoty obdrželi za Lenčin přestup tři láhve šampaňského značky Bohemia sekt v úhrnné ceně 120 Kčs. Vidíte, že tato cena není příliš dobrou vizitkou páně doktorova ekonomického charakteru. Ale tak už to v životě chodí a Lenka, přestože nás svým odchodem trochu zarmoutila, byla natolik férová, že nám pomohla zachovat tradici a nějaký čas po odchodu z kapely také odchází na mateřskou dovolenou.Lenčiným odchodem začalo hektické střídání zpěvaček. Na její místo nastoupila Monika Klimentová. Ta však opět po necelém ročním působení odchází, aby ji vystřídala ztracená dcera - Yveta Kolářová. Vrátila se na rok zpátky trochu se ohřát u ohníčku popularity, který sama z celých svých velkých plic pomáhala rozfoukat. Krátce po příchodu Yvety došlo k listopadovým událostem a myslím si, že i pro Yvetu bylo velkým zadostiučiněním zahajovat opět v základní sestavě Nezmarů pravidelné tábory lidu zpěvem hymny z obrubníku kašny českobudějovického náměstí před dvacetitisícovým publikem. Obr na hliněných nohách se zhroutil a s ním i železná opona, která nás oddělovala od normálního světa. Samozřejmě jsme šanci osahat si alespoň Evropu využili a několikrát jsme vyjeli směrem na západ. Ale brzy jsme zjistili, že naše parketa je doma, kde publikum rozumí našim textům i našemu povídání. Začátkem roku 1990 začala Yveta, věrna tradici, dírku po dírce povolovat pásek na svých džínách, pak přešla na volné šaty a nám bylo jasné, co bude následovat. Opět začalo hledání a vyjednávání. Na naši nabídku, i přes značná rizika z předcházejícího textu vyplývající, nakonec přistoupila:

Šárka Benetková
Dejme jí teď slovo.
Listopadové události z roku 1989 jsem úspěšně aplikovala též do svého osobního života. Vystoupila jsem z řad vdaných a ženatých a vkročila do klubu rozvedených a dokonce jsem se vrátila i ke svému dívčímu příjmení. Vzhledem k těmto pro mne skutečně "revolučním" událostem a nejen kvůli nim jsem celkem ráda přijala určitou nabídku. V podstatě šlo o to, že jsem se místo chlapa jednoho měla začít starat, byť jen chvílemi, o chlapy čtyři. Nešla jsem do neznámého prostředí, neboť s Nezmary jsme se různě potkávali od mých 15 let, kdy jsem začala zpívat s někdejší českobudějovickou skupinou "Trnky", odnoží známějších "Panenek".K Nezmarům jsem nastupovala jako dvojnásobná maminka (Anička, dnes 13, a Zdeněk, 11 let), takže mě nemohla odradit ani zavedená tradice odchodů nezmařích zpěvaček.A tak jsem v srpnu 1990 dostala kazetu s nahrávkou jednoho z jejich koncertů, přišla k Yvetě na školící návštěvu a začalo pilné zkoušení, aby mě pak Nezmaři mohli 21. září toho roku poprvé předhodit desetitisícovému davu ve Svojšicích a pak brzy na to pražské Lucerně. Dívám-li se na to teď, s odstupem času, musím přiznat, že za podobných okolností bych dnes asi omdlela trémou. Dlužno dodat, že za těch 7 let mého působení u Nezmarů jsem svého rozhodnutí nelitovala. A přeji si jen, abych v naší příští knize za těch 20 let mohla zase napsat pár řádků.Porevoluční kvas, to nebyly jen výlety za západní hranice, ale podstatně to změnilo i koncertní režim zavedených kapel. Zatímco dříve měl Žalman a spol., se kterým hrál Tonda Hlaváč a Jarda Matějů, naplánován kalendář koncertů na jeden rok dopředu, nyní se věci často měnily za pochodu. Bylo čím dál těžší skloubit chod dvou kapel, ve kterých jsou stejní muzikanti, tak, aby to vyhovovalo všem. V té době ze Spolu odešla zpěvačka Pavlína Jíšová na mateřskou dovolenou a vlastně i Tonda s Matějem, kteří si chtěli založit pro radost country kapelu, kde by se mohli instrumentálně vydovádět. A tak vlastně Nezmaři po letech nabyli absolutní svobody, kdy každý člen měl hlavně Nezmary a na druhé koleji případné další soukromé iniciativy. Začalo období intenzívního zkoušení v sestavě Pavel, Tonda, Matěj, Jim a Šárka. Zdálo se, že tecď přijde ten rozmach, kdy se kapela nemusí ohlížet na termíny a kdy se může ukázat, co v ní vlastně je. Ale jak to tak bývá, člověk míní a život mění. Koncem prosince roku 1990 přišel Matěj s tím, že si to rozmyslel a že by chtěl hrát zase se Žalmanem i s Nezmary. Částečně se bál o existenční přežití, neboť Nezmaři ještě nebyli profesionální kapelou, a částečně se nechal ovlivnit radami "přátel". Byl to první bolestný rozchod v kapele, ale už jsme nechtěli ustoupit z pozice svobodné skupiny, která musí podřizovat termíny svých vystoupení jinému souboru. To byl jediný a zásadní důvod. Matěj se musel rozhodnout jen pro jednu kapelu. Možná tomu tenkrát nechtěl rozumět, ale dnes s odstupem času vidím, že to bylo jediné správné řešení. Tehdy to bolelo, protože Matěj si s námi prožil dobré i zlé a byl to skvělý muzikant i člověk. Bylo to poprvé, kdy jsme nevěděli, jak ztrátu nahradit a kudy dál, aby to byli pořád Nezmaři. Myslím, že to tenkrát vyřešil Tonda, který se bavil se svou kolegyní od Žalmana Pavlínou Jíšovou, která, ač čerstvá maminka, měla chuť zpívat. A protože její místo u Žalmana bylo už obsazené, kývla na naši nabídku. Co ji k tomu vedlo, Vám nevysvětlí nikdo lépe, než ona sama.

Pavlína Jíšová
Kdy a kde jsem se seznámila s Nezmary? Přesně si to nepamatuju, možná proto, že se mi zdá, že se s nimi znám odjakživa.
Začalo to asi v proslulé hospodě v Nových Hodějovicích s výčepní "Nastěnkou", kde se všichni českobudějovičtí muzikanti scházeli ve středu a v neděli, nebo taky ve "Folk" klubu v Besedě, kterému zase patřily pondělky. Tam jsem chodívala poslouchat nejen Nezmary, ale slyšela jsem tam s kýmsi zpívat i Šárku Benetkovou. V hospodách jsem si s nimi zazpívala nesčetněkrát a snažila jsem se vymýšlet hlasy, které nikdo nezpíval. A křičela jsem hodně nahlas, aby mě všichni slyšeli. Díky mému intenzivnímu zpívání a účinkování ve více skupinách jsem si musela zopakovat třetí a čtvrtý ročník na Pedagogické fakultě, protože kvůli zpívání se jaksi nedostávalo času na studia. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a na promoci jsem si odskočila mezi vystoupeními na Portě v Plzni. Zkrátka muzika měla vždy přednost Následovala léta účinkování v Žalmanově původním Spolu a než jsem se nadála, bylo mi 27 a chtěla jsem se stát maminkou. Původní dohoda zněla, že místo mě nastoupí ke Spolu Vojta Zícha a budou hrát půl roku beze mne, než se vrátím z mateřské dovolené. Všechno se to ale zamotalo. Moje místo obsadila Lenka Slabá a základní sestava se naprosto rozpadla. Pravda, byli jedinci, ktěří nevěřili, že se na pódia vrátím, a už vůbec ne, že to bude brzy. Do půl roku jsem však opravdu na jevišti stála, ale už v sestavě Nezmarů. No a je mi s nimi dobře už sedmý rok. Taky si zvykli a tolerují mi mé úlety do jinam (skupina Weekend nebo album s Druhou Trávou), a to už připravuji další překvápko. Nezmaři totiž vědí, že když mi dají svobodu, budu jim věrná. A bude- li zdraví sloužit, nehodlám je opustit ani po důchodu. Věřím totiž ve stálost sestav. Podívejte se na Spirituál kvintet. Věřím, že je trumfneme. Zvláštní kapitolou v životě každé kapely jsou zvukaři. Zvukař je člověk, který má na starosti, aby všechny žádoucí zvuky - ať už z nástrojů, nebo z hub muzikantů - dospěly v žádoucí a zesílené podobě do ucha posluchačova. Je k tomu vybaven přehršlí drátů a bedýnek a zejména vlastníma rukama a ušima. Jsou-li tyto obě levé, popřípadě hluché, je to neštěstí, protože kapela se může na jevišti strhat a celkový dojem je žalostný. Nezmaři však v tomto ohledu měli štěstí. V roce 1981 se nám povedlo získat jako stálého zvukaře Frantu Kropíka, který s námi od té doby začal sdílet dobré i zlé. Stálý zvukař je totiž pro kapelu něco jako výhra v loterii, protože zná písničky, ví, kde má ubrat a kde přidat, zkrátka stává se z něj plnohodnotný člen kapely. Franta s námi vydržel až do roku 1990, kdy se ukázalo jako neúnosné dělení jeho sil mezi nás a Žalmana a spol. a kdy ho vystřídal Tomáš Halla. V roce 1991 jsme začali uvažovat o natočení nové desky. Tomáš měl doma zařízené studio, a tak jsme dali dohromady písničky, které byly vlastně nové, protože v téhle sestavě jsme byli teprve půl roku. Jako šťastný tah se ukázalo sáhnout po tvorbě bývalého zakládajícího nezmara Luboše Hrdličky, jehož Písek se stal hitem, který posluchači vyžadují dodnes.

Jedním z významných lidí, za jejichž přízeň máme co děkovat muzice, je Miki Ryvola. Poznali jsme ho coby živoucí legendu v sestavě Hoboes na portovních pódiích a už začátkem 80. let jsme měli možnost potkat se s ním osobně. Fort Hazard - rekreační středisko osady Zlatý klíč, jejímž je Miki šerifem, totiž leží nedaleko Českých Budějovic, a tak jsme se tam jednoho krásného dne objevili. Během prozpívané noci jsme si s Mikim nějak padli do oka a začali jsme se vídat pravidelněji. Miki pro nás napsal několik písniček už na naši první desku a celá hudební spolupráce vyvrcholila tím, že nás požádal o hudební doprovod na jeho nové desce. Po listopadu totiž dostal nabídku natočit desku svých písniček a protože tou dobou už jeho kapela - Hoboes - neexistovala, padla jeho volba na nás. Na několik dní jsme se zavřeli na Fort Hazardu, pilně jsme zkoušeli a výsledek této práce jsme za režijního vedení Mikuláše Malhockého natočili v českobudějovickém rozhlasovém studiu. Deska dostala název "Bedna od Whisky" a naše přátelství s Mikim tím bylo velmi utuženo. Ale to by bylo na delší povídání.

Pomalu ale jistě jsme se dostávali k tomu, že se našemu původně velkému koníčku musíme věnovat profesionálně, protože koncertů přibývalo čím dál víc. Pokud jsme tedy v konkurenci kapel chtěli obstát, museli jsme se hraní věnovat naplno.Čas letěl a než jsme si to stačili plně uvědomit, slavili Nezmaři 15 let od svého založení. Celou oslavu jsme pojali tak, že jsme pozvali všechny bývalé členky a členy, s každým jsme nacvičili písně, které měl tenkrát u nás na repertoáru. Byl to zvláštní pocit po letech zase oživovat staré písně s bývalými kolegy. Ale písničky byly někde v hlavě zasunuty na harddisku a po pár přehráních samy naskočily. První půlka výročního koncertu tedy byla věnována vzpomínkám. V druhé půlce pořadu jsme pak hráli v současné sestavě. Pro mě osobně to byl pěknej blázinec. Všechno se naučit a zároveň organizovat oslavy tak, aby se nezapomnělo na nikoho z hostů, které jsme chtěli pozvat. To byli všichni, kteří nám během těch 15 let pomáhali, nebo s námi nějakým způsobem spolupracovali, nebo to prostě byli lidé, které jsme měli rádi a chtěli jsme, aby při tom byli s námi. S těmi jsme potom odjeli na jednu chalupu u Nové Včelnice, kde oslavy neoficiálně pokračovaly tři dny. Dodatečně bychom chtěli poděkovat Majorovi, který se o nás tři dny a tři noci staral. Byly to důstojné oslavy. Protože se tento neopakovatelný koncert se všemi bývalými i současnými členy Nezmarů vydařil, vyšel potom na CD jako trvalá zvuková vzpomínka. Některé písničky z alba "Nezmaři 15 let live" najdete také v tomto zpěvníku.Na koncertu k 15. výročí Nezmarů došlo k zatím úplně poslední personální změně, a sice na postu zvukaře. Tomáše Hallu, jemuž jeho podnikatelské aktivity zabíraly stále více času, nahradil

Honza Friedl

No a jak bývá dobrým zvykem, když je nový zvukař, je už maličkost přesvědčit ho, aby si zařídil nahrávací studio. A tak se u Friedlů ve sklepě začalo bourat a stavět a všelijak kutat a desku Nezmaři 15 let live už jsme míchali v Honzově novém studiu. A navíc po smutných zkušenostech s vydavatelstvími, která doposud naše desky vydávala, jsme se rozhodli založit si vydavatelství vlastní.A když už jsme měli k dispozici studio i vydavatelství, natočení nové desky už bylo jenom dalším logickým krokem.

Nezmaři 95

Při sestavování repertoáru na novou desku jsme vyplenili šuplík psacího stolu Luboše Hrdličky, protože jsme věděli, že jeho velešínská kapela M+L se dávno rozpadla a spoustu krásných písniček nikdo nehraje. A tak se Lubošovo jméno objevilo pod více než polovinou písniček desky prozaicky nazvané "Nezmaři 95". Tato deska trochu předznamenala naše další aktivity, protože v jedné písničce (Novoroční) se coby doprovod neobjevily dvě kytary a kontrabas, jako u všech ostatních, ale komorní kvarteto. Muzikanti pocházeli z Jihočeské komorní filharmonie, která sídlila v koncertní síni Otakara Jeremiáše.Tou dobou jsme tam pořádali pravidelné měsíční pořady "Na náVštěvě u Nezmarů". Ale o tom Vám trochu víc poví

Jim

Tento pořad, na který si naši posluchači už dávno zvykli, je o tom, že si zveme spřátelené kapely a písničkáře, kteří ale hrají sami. 1 my se občas pozveme k sobě na "Návštěvu`; ale jen párkrát do roka. Jednak proto, že chceme, aby naši diváci viděli kapely i odjinud, a jednak abychom se doma neokoukali.V posledních letech se tyto "Návštěvy" odehrávají v koncertní síni O.Jeremiáše, kde máme takové malé domovské právo. Je to zajímavá budova . s krásným sálem a labyrintem nejrůznějších schodišť a chodeb. Kdo to tam nezná, těžko trefí ze šatny na jeviště a naopak. A právě toho jsme využili, když k nám přijela hrát Lokálka z Hradce Králové.S nimi totiž vedeme letitou válku, při níž neteče krev, spíše sem tam nějaká kořalka, ale hlavně je u toho vždycky legrace. Naše válčení spočívá v tom, že jedna kapela se té druhé snaží něco provést tak, aby ti druzí z toho vyšli za blbce. A protože jsme s nimi měli nějaké resty, chystali jsme odvetu právě v této budově. Pozval jsem je k nám na hraní a 14 dní před konáním koncertu jsem jim zavolal, že je o jejich vystoupení obrovský zájem a že musí přijet o jeden den dřív a jedno hraní přidat. Domluvil jsem se s nimi, že za to dostanou 80 % z vybraného vstupného.Samozřejmě, že se žádný koncert nekonal. Ale my jsme tam byli všichni, aparatura i světla připravená v námi pronajatém prázdném sále. Lokálka jako obvykle přijela pozdě, takže jsme je poslali rychle na zvukovou zkoušku s tím, že lidé se už tlačí do sálu. A tak rychle ještě v kabátech udělali zvukovku a zavedli jsme je do šatny. Mezitím, co je ostatní kolegové z kapely znervózňovali, aby spěchali, že už jsme ve skluzu, v sále se všechna světla nastavila tak, aby jim to pralo přímo do očí a aby vůbec neviděli do hlediště. Mezitím se v šatně stupňovala nervozita. Lokálka se mezi převlékáním rozcvičovala, ještě se k naší nemalé radosti stačili pohádat, že mají jezdit dřív, obzvlášť, když je vyprodáno. Do toho přišel občas někdo z naší kapely, že potřebuje do sálu ještě procpat manželku a rodiče a jak to má udělat, když už tam není ani místečko. Zkrátka skvělé herecké výkony, za které by se nemuseli stydět ani profíci. Lokálka nás neustále ujišťovala, že i když přijeli pozdě, že naše diváky určitě rozvaří. A šlo se. Ze sálu se ozýval šum a hluk nahraný na magnetofonu a u dveří stepovali doběla nažhavení umělci. Do mikrofonu jsem ohlásil naše milé hosty, z reproduktorů se ozval nahraný bouřlivý uvítací potlesk a borci z Hradce Králové vítězoslavně vtrhli na jeviště. Reflektory jim svítily do obličejů, na kterých byl úsměv profesionálních bavičů, připravených natrhnout bránice dychtivého publika. Úsměv jim začal tuhnout po pár odehraných taktech, kdy začaly pohasínat reflektory a začalo se pomalu rozednívat v sále. A tam sedělo nás pět. Prožívali jsme nádherné okamžiky, ve kterých jim pomalu docházelo, co se stalo.

Samozřejmě, že jsme jim zaplatili honorář, který jim ušel, ale pohled do jejich udivených ksichtů stál za to.Koncert měl slavnostní dohru v naší oblíbené hospůdce a teprve druhý den měli opravdový koncert před opravdovými diváky. Sice nám všem bylo špatně, ale nám k tomu ještě bylo krásně. V koncertní síni byli hlavními domácími filharmonici, a tak jsme je také pozvali na "Návštěvu". Vánoční koncert jsme odehráli společně a protože se nám i "vážným umělcům" spolupráce zalíbila, zrodilo se z toho vánoční CD, na kterém dohromady a pro svoji potěchu hrajeme staré vánoční písně i melodie lehce swingové. Bylo to takové malé vybočení z řady našich tzv. normálních desek.

CODA:
No a na mě jako "otci zakladateli" teď je, abych těch prvních dvacet let shrnul do jakéhosi strhujícího závěru. Já to tedy shrnu, ale bude to pořádná hromada. Pořádná hromada přátel, které jsme za ta léta získali. V to počítám i naše životní partnery, k nimž jsme se vlastně také dostali přes naší muziku. Pořádná hromada srandy, kterou jsme si užili při realizaci všech možných ptákovin, které nás za naší muzikantské existence průběžně napadaly. A taky spousta krásných lidí, ke kterým bychom se jinak než přes muziku těžko dostávali. Samozřejmě sem patří taky tisíce kilometrů ujetých za našimi posluchači po celé republice i za jejími hranicemi a s tím související tisíce hodin strávených v autě při nekonečných debatách, jak to či ono udělat ještě lépe. Pocity nevýslovného štěstí, na které jsme si sáhli na pódiu v okamžicích souznění s ostatními z kapely a zároveň s narvaným sálem.. Samozřejmě - dvacet let s sebou přináší i negativní stránky, ale naštěstí má lidská paměť takové chytře vymyšlené zařízení, že ty nepříjemné zážitky dokáže od těch příjemných jakýmsi způsobem odfiltrovat a zaznamená většinou jenom ty příjemné. Ale už toho shrnování nechám, protože jednak začínám být nezdravě sentimentální a jednak bych neměl o čem psát za těch dvacet let, až budu zase shrnovat. I když moci o budoucích dvacetí letech za dvacet let napsat to samé, co o uplynulých dvaceti letech, činilo by mi tlusté potěšení.

Tak pravil Zajíc.

Howgh.

Zdroj: Nezmaři 20 let (Folk & Country, 1998, Pavel Major Vorel)